• Seriál
  • červen 1944
  • červenec 1944
  • srpen 1944
  • září 1944
  • říjen 1944
  • listopad 1944
  • prosinec 1944
  • leden 1945
  • únor 1945
  • březen 1945
  • duben 1945
  • květen 1945

From D-Day to V-Day

Srpen 1944

5. srpna 1944 - Den D + 60

Přiblížil se čas, kdy si spojenecká vojska připomenou dvouměsíční výročí invaze do Normandie. VIII. britský sbor ze svazku 2. britské armády „čistil“ v průběhu dne nepřátelské „kapsy“ vklíněné do spojeneckých linií. 7. britská obrněná divize od XXX. britského sboru obsadila Aunay a rychle postupovala na Thury-Harcourt. Ve stejný čas XII. britský sbor zaujal pozice na sedm mil dlouhém prostoru podél řeky Orne mezi Grimbosq a Caen.

Americký VIII. sbor z uskupení 3. americké armády útočil během 5. srpna 1944 současně na západ, jihozápad, jih a východ. 6. obrněná divize při postupu na Brest obešla Carhaix a dobyla oblast v okolí Huelgoatu. Mezitím 83. pěší divize zaútočila na vnější opevnění St Malo. Taktická skupina „A“ od „Šesté obrněné“ pokračovala západně podél severního pobřeží bretaňského poloostrova. Bojové uskupení A od 4. obrněné divize překonalo za sedm hodin neuvěřitelných 70 mil a dorazilo až k Vannes, kde již francouzský odboj (FFI) obsadil letiště a jeho členové pomáhali ukazovat cestu americkým obrněným kolonám. Rychlý postup tanků řízených „GI“ překvapil německé obránce natolik, že neměli ani čas položit nálože a zlikvidovat tak strategické silniční mosty. Obsazením Vannes byl díky „Čtvrté obrněné“ přetnut bretaňský poloostrov. Taktická skupina od 90. pěší divize ze svazku amerického XV. sboru se zmocnila Mayenne. Během dne se 79. pěší divize přiblížila k Laval.

V oblasti 1. americké armády byla vymezena nová hranice mezi americkými a britskými silami. V úseku amerického VII. sboru pokračovala 1. pěší divize posílená o několik dalších jednotek v konsolidaci svých pozic v prostoru Mortain a zároveň vyslala průzkumné jednotky jižním směrem. 4. pěší divize prošla St Pois, zatímco jednotky od 9. pěší divize se tlačily na Foret de St Sever. 30. pěší divize byla přesunuta od V. k VII. americkému sboru. 29. pěší divize od XIX. amerického sboru pokračovala v postupu k Vire navzdory tomu, že nepřítel zde kladl velmi silný odpor. V úseku amerického V. sboru obsadily pluky od 2. pěší divize území mezi Tinchebray a St Jean du Bois. „Třicátá pátá pěší“ se 5. srpna vrátila zpět k americké 3. armádě.

Čechoslováci, kteří v srpnu 1943 připluli ze Severní Afriky do Anglie, aby zde posílili Československou samostatnou brigádu, prošli ve Středomoří řadou bojů, z nichž nejvýznamnější byla obrana libyjského přístavu Tobruk. V říjnu 1941 obdržel Československý pěší prapor 11 – Východní pokyn k náhlému přesunu na jih. Jednotka projela Palestinou, překročila Suezský průplav a utábořila se v poušti u Alexandrie. V časných ranních hodinách 22. října 1941 se prapor přesunul do alexandrijského válečného přístavu, kde Čechoslováci nastoupili na paluby britských torpédoborců Napier a Healthy. Po rušné plavbě Středozemním mořem provázené útoky nepřátelských letounů a ponorek obě lodě přistály uprostřed noci v tobruckém přístavu. Nákladní vozidla pak čs. vojáky odvezla do někdejší italské vojenské pevnosti.

Do první linie byl prapor přesunut postupně během dvou nocí. Město Tobruk bylo vybudováno na skalnatém, hluboko do moře vybíhajícím výběžku. Dole byl záliv, který tvořil výhodný přirozený přístav. Na jih od přístavu byla do širokého předpolí v polokruhu o poloměru 10 – 15 km předsunuta soustava opevnění skládajících se z pevnůstek, drátěných překážek, tankových pastí, zákopů, minových polí, kulometných hnízd a dělostřeleckých pozic. Na sever od přístavu bylo jen moře. Opevnění od moře k moři tvořilo dohromady tzv. „perimetr“, jímž byl Tobruk obtočen v délce asi 50 km. Vlastní ochranný pás do hloubky asi osmi kilometrů tvořila hustá síť větších i menších pevnůstek, okopů, valů z pytlů, drátěných překážek a min. V některých pevnůstkách se mohlo umístit šest, někde až třicet mužů. Západní úsek obrany pevnosti, který kryl hlavní přímořskou asfaltovou silnici Derna – Tobruk – Sollum, převzal Československý prapor 11 – Východní. Na jihu navazoval na polskou brigádu „Střelců karpatských“, jíž byl současně podřízen, ze severu pak sousedil s australským praporem. Čechoslováci byli rozmístěni po obou stranách silnice a jejich obranný úsek dosahoval délky cca 4,5 km. Celkem byly na perimetru umístěny tři roty a další byla v záloze.

Bojovým úkolem čs. praporu bylo hájit a udržet postavení a zabránit všem pokusům nepřítele, italské divizi „Brescia“, v proniknutí na silnici Derna – Tobruk a do samotného přístavního města. Obranným těžištěm úseku byla pevnůstka S 19 zvaná vojáky Honza. Byla nejsilněji obsazena mužstvem o síle jedné čety a zbraněmi a přímo kryla životně důležitou dopravní tepnu vedoucí na Dernu. Západní úsek byl považován za nejzranitelnější, neboť tam měl nepřítel nejlepší předpoklady pro soustřeďování jednotek k útoku. Život jednotek v obleženém Tobruku probíhal za neustálého bombardování nepřátelskými letouny a útočných akcí nepřítele.

Českoslovenští vojáci tentokrát bojovali nejen s lidským protivníkem, ale i přírodou. Velká nouze byla také o pitnou vodu, vždyť denní příděl byl asi 1 litr na muže. Rozhlasový přisluhovač Němců Wiliam Joyce zvaný lord Hafhaf, nazýval ve svých relacích obránce zdejšího přístavu „tobruckými krysami“. Ti toto označení přijali za své a povýšili je na čestné označení příslušnosti ke slavnému bojovému společenství těch, kteří bránili Tobruk v roce 1941. Také Čechoslováci se od té doby mohli řadit mezi ty nemnohé, kdo v poušti u Tobruku přežili spalující žár slunce, mučivou žízeň, písečné bouře, dělostřelecké přepady i smrtelně nebezpečné hlídky „v zemi nikoho“, kde na každém kroku číhaly miny.